Škola z jiného úhlu
Škola, dětmi často posuzována jako odporná, je naopak většinou tím místem, které pro naše mladé životy nejvíce znamená. Pomineme-li fakt, že studium nebývá dětmi náležitě oceňováno, škola je prostředí, kterým si každý z nás projde a zažije tam spoustu nového. Učitelé jsou předurčeni nejen k našemu vzdělání, ale též k pomoci vydláždit naši cestu na pokraji dospělosti. Zastávají úlohu tam kde rodiče zrovna nemohou figurovat a tudíž mají šanci ve svých hodinách předat nám mnoho z toho, co bychom v následujících okamžicích života mohli náležitě využít. Jak to vlastně doopravdy za zdmi školy a našich domovů chodí. Dle mého tedy škola zastává jednu z nejdůležitějších úloh v životě každého studenta, byť se jedná o díťe v první třídě nebo již téměř dospělé středoškoláky.
Můj pohled se jistě nemůže srovnat s myšlením jiných vrstevníků, neboť každý školu vidíme jinak, ale mám za to, že jsme všichni schopni říct, co všechno pro nás škola znamená. Přechod na střední byl poněkud zvláštní. Nové prostředí, noví lidé a jiní učitelé. Jiné systémy výuky a spoustu dalších věcí, ale na to si člověk brzy zvykne věřte mi. Doposud pro mě každodenní vstávání v podstatě němělo význam. Pokaždé to samé. Snad možná jen nějaké to pozdvižení o přestávkách nebo výbuchy smíchu při hodinách by se dalo počítat mezi malé zpestření jinak úplně obyčejných dní. I když možná taková slova nevyzní moc hezky, nikdy bych těch krásných devět let neměnila. Ty zážitky se na vás poznamenají a vpíší se do paměti každého, kdo je zažil. Už to, je pokaždé něco fantastického.
Každý by měl ve škole cítit klid a pohodu. Mé pocity jsou nyní velmi smýšené. Pokaždé když se ráno probudím cítím plnost a význam těchto dní. Už to není tak prázdné. Zaseklé hodiny se opět rozpohybovaly a písek se znovu přesýpá. Něco se děje. Vyjít z autobusu a v záři slunce uvidět onu významnou budovu, je vždy pro mou duši potěšením. Co se dnes asi stane? ptá se již nedočkavá duše. Jiskřičky v očích a smích, který každé ráno doprovází představuje štěstí. I přes stěžování se nám do školy jde lehce. Dav se hrne vchodovými dveřmi, táhne nás s sebou a ze všech stran se ozývají hlasy. Onen první závan vzduchu, když se dveře otevřou, křičí pohodou. Někteří si z domova přinášejí stres, jiní bolest, ale toto místo je opět naladí na dobrou strunu. Tichý šoupavý zvuk podrážek se rozeznívá chodbami jak studenti míří do svých učeben. Vejít poprvé do učebny je pokaždé můj nejmilejší okamžik dne. Vdechnout vůni dřeva, kříd a vidět známé tváře. Posadit se a netušit co mě v ten den očekává. Sledovat dveře a ptát se sama sebe kdo asi ještě přijde? Ve výukách pak poslouchat výklad učitele a smát se případným vtípkům osazenstvu třídy. O takové věci nikdy není nouze.
Shrnuji proto, že škola by celkově měla být pro studenty inspirací a místem, kde se cítí dobře. Dle tohoto by měly případně uskutečnit nějaké úpravy. Má škola je ta nejlepší a mám ji ráda takovou jaká je.
