Hádka
Dívka z pátého ročníku Lily Evansová se toho rána procházela po břehu jezera, když zaslechla nepříliš vzdálený povyk. Nedaleko od ní byl hlouček studentů a uprostřed toho kolečka se cosi dělo. Lily pomalu pokračovala dál, čím víc se ale vzdálenost mezi ní a skupinou žáků zmenšovala, tím víc se zvětšovala vráska hněvu. Středem toho potěšení byl totiž hubený chlapec s mastnými vlasy a bledou pletí. Lily ho okamřžitě poznala. Byl to mladý Severus Snape.
„Ach ne...“ povzdechla si Lily a přidala do kroku. Jakmile dorazila k prvním studentům na okraji velkého kruhu nadšenců, zhrozila se. Na trávě se povalovaly rozházené učebnice, dva kalamáře na inkoust, pomačkané a pošlapané útržky pergamenu, brky i jiné školní potřeby jistě pocházející z tašky hozené opodál. To ale nebylo to nejhorší. Původci všeho toho veselí nebyl totiž nikdo jiný než James Potter a ta jeho sebranka. Ti si našli jakoukoli záminku aby mohli Severusovi nějak uškodit. James jako kapitán celé té odporné akce stál uprostřed kruhu, hůlku vztyčenou nad hlavou a nechával Snapea poletovat nad sešlým obecenstvem. Severus se sice snažil dostat dolů ale marně neboť nemohl nic udělat, jeho hůlka totiž ležela v trávě a on na ni nemohl dosáhnout. V Lily se vařil vztek a nenávist vůči Jamesovi. V jednu chvíli nevěděla co udělat ale když zahlédla pod stromem sedícího Remuse Lupina naštvala se ještě víc. Vykročila k němu, zabouchla jediným pohybem knihu do které byl na první pohled ponořen a zlostně na něj pohlédla.
„Ty je necháš aby mu to prováděli? To si říkáš prefekt?!“ vyjela na něj rázně. Remus se zatvářil bezmocně ale neodpověděl. Lily jeho reakce poněkud zaskočila.
„Nemám tedy na vybranou. Zastavím je sama, když se k tomu nemáš ty.“ snažila se mluvit klidně ale vlna rozhořčení jí moc prostoru k mluvení nedávala. Otočila se k odchodu, když ji Lupin chytil silně za zápěstí.
„Nepleť se do toho Lily!“ vyslovil rozkaz, jeho oči však úpěnlivě prosily. Lily se mu vyškubla, krátce na něj pohlédla a odešla.
Prodírala se studenty řvoucími smíchy až nakonec došla zpět do středu kruhu. Tentokráte se Sirius s Jamesem přednáněli v tom, že ustavičně pořád dokola nechávali Severuse uvolnit ale když se na ně chtěl vrhnout, vzít si hůlku nebo utéct, použili nějaké kouzlo které mu to dělalo mnohem těžší. Například Impedimenta měla veliký aplaus a v Jamesově podání to byl skvělý kousek pro přihlížející.
„Okamžitě toho nechte!“ zaječela Lily z plných plic, všichni kolem zmlkli a upřeli na ni zvědavé pohledy. James hned jak jí uviděl změnil škodolibý výraz na svůdný úsměv, projel si volnou rukou neposedné havraní vlasy a oči se mu za kulatými brýlemi zaleskly. Každá dívka by při pohledu na něj musela uznat, že je to opravdu moc hezký mladík a to jak se usmívá je roztomilé ale Lily to akorát ještě více rozdráždilo. Kmitala pohledem z poletujícího Severuse na trochu zaraženého Siriuse a zpět na Jamese.
„Copak Evansová? Snad ti není Srabuse líto.“ protáhl líně James a kývl hlavou k Snapeovi.
„Líto? LÍTO?!“ zaječela Lily.
„Mě je líto především tebe Pottere protože jsi arogantní sobec a ubožák!!“ Lily na něj zahlížela jako na něco hrozně odporného a měřila si ho od hlavy k patě.
„Neříkej, že si tohle o mě skutečně myslíš.“ vypálil James lhostejně ale bylo vidět, že se ho její slova dotkla. Všichni ostatní na ně udiveně koukali a hltali každé slovo.
„Co vám vlastně provedl?!“ ptala se Lily okamžitě dál nedbaje jeho otázky.
„Vlastně nic, stačí jen to, že existuje jestli víš jak to myslím.“ uchechtl se posměvačně Jamesa znovu nechal Severuse zakopnout.
„DEJTE MU UŽ KONEČNĚ POKOJ!“ zakřičela Lily.
„Jedině když se mnou půjdeš na rande Evansová.“ zatvářil se uličnicky. Lily se otřásla.
„S tebou? To si raději vyjdu s ropuchou.“
Mezitím ale Jamesovo poslední kouzlo přestalo účinkovat a jak se všichni soustředili na jejich rozhovor, Snape toho využil, podařilo se mu potichu se odplazit k místu kde měl hůlku, popadl ji a v jednom okamžiku už jí mířil na Jamese. Než ale stačil cokoliv říct James zareagoval, křikl Petrificus Totalus a Snape okamžitě stuhl jako prkno.
„Koukej ho odeklít!“ řekla Lily výhrůžně a také na Jamese namířila hůlkou.
„Neříkej, že bys ji proti mně opravdu použila.“ zasmál se.
„Tak dělej! Jinak ji opravdu použiju a nemysli si, že bych to neudělala.“ varovala ho Lily a přimáčkla mu špici hůlky na hrdlo. James si povzdechl a zamumlal příslušnou protikletbu.
„Máš štěstí, že tu byla srábku.“ obrátil se na Snapea, kterému z očí sršela čirá nenávist.
„Nemám za potřebí aby se mě zastávala nějaká špinavá mudlovská šmejdka!“ vyprskl Severus. Lily překvapením zamrkala a tvář jí zkameněla.
„Dobrá příště se do toho nebudu plést… Srabusi.“ pronesla chladně a jen těžce vyslovila onu ohavnou přezdívku, kterou Snapea nazýval James a jeho následovníci.
James proti němu znovu pozvedl hůlku.
„OMLUV SE!“ zahřměl.
„Nechci abys ho přiměl k omluvě. Jsi stejný mizera jako on.“ zaječela Lily a otočila se k němu.
„Cože? Ale já bych NIKDY neřekl, že jsi no… ty víš co.“ zajíkl se a vytřeštil na ni své oříškové oči.
“Je toho víc. Čechráš si vlasy a myslíš si kdovíjak ti nesluší, že vypadáš jako bys právě slezl z koštěte. Chodíš po chodbě a uřkneš každého kdo se ti znelíbí jen proto, že to umíš! Divím se, že se s tou svojí nafoukanou hlavou vůbec odlepíš od země když se honíš za Zlatonkou a jak se s ní pořád předvádíš je už taky hrozně otravné...“ rozkřičela se Lily a vyjmenovávala spousty důvodů. James na ni jen udiveně zíral jako všichni ostatní. Pak se najednou otočila a spěšně odcházela.
„Hej Evansová! Lily!“ křikl za ní James a snažil se aby to vyznělo co nejvíc lhostejně ale nezastavila se.
„Co to do ní tak najednou vjelo?“ zeptal se udiveně a zhipnotizovaně sledoval jak se její ryšavý cop pohupuje ve větru.
„No kámo, myslím, že tě považuje tak trochu za nafoukance.“ poznamenal Sirius jízlivě a připojil se k Lupinovi, který doposud seděl pod stromem a všechno sledoval.
„Fajn,“ procedil James naštvaně mezi zuby, ale bylo mu to líto.
„Kdo chce vidět jak Srabusovi stáhnu kaťata?“ vykřikl, nechal Snapea znovu vzlétnout do vzduchu a všichni za bujarého smíchu okamžitě zapoměli na Lilyin výstup.
Lily utíkala přes hradní pozemky a mumlala si nadávky určené na Jamesovu adresu.
„Je-to-ten-největší-blbec-jakého-jsem-kdy-poznala!“ vyslovovala přerývavě v běhu. Prošla pod bránou, přeběhla malý dvorek a pak spěšně zamířila po schodech do Nebelvírské věže. Protáhla se otvorem v obrazu, nevšímaje si uštěpačných poznámek Buclaté dámy a jejích přítelkyň z jiných obrazů. Vyhledala prázdné křeslo u krbu a zahleděla se na poskakující plamínky. Přitom se snažila na hádku zapomenout, ta se ale rozhodla usadit v její paměti a ona ji nemohla nijak odstranit…