Dej duši volnost...

Tiché chodby Bradavického hradu se připravovaly na příští ráno kdy je znovu zaplní smích a dusání nohou pospíchajících studentů. V Havraspárské dívčí ložnici pátého ročníku se pod červenými nebesy proháněly ty nejrůznější sny a hluboké oddechování naznačovalo, že všichni spí. Až paprsky vycházejícího slunce za velkými okny ukážou neobyčejnost nadcházejícího dne.

Víkendové ráno přesně takové jaké má být. Slunné, tiché a příjemné. Teda jak pro koho. Když jsem se rádo probudila čekal mne šok. Protáhla jsem se a otevřela oči. Červené závoje okolo postele byla ta první věc co mi ráno padla do oka. Nic nenormálního. Zvláštní bylo, že jsem se cítila tak nějak jinak. Ještě divnější, že si nepamatuju na včerejšek. Jako kdyby se mi to vykouřilo z hlavy. Kde jsem byla a co dělala? Ozve se šoupavý zvuk a látka se zavlní jak roztáhnu záclony. Najednou zkrabatím čelo. Naše ložnice přece vypadala úplně jinak. Že by holky v noci přestavovaly? pomyslím si a přehoupnu nohy přes postel. Ty vypadají také úplně jinak! Dlouhé a bledé. Pokrčím rameny. Nejspíš se mi jen něco zdálo. Všechny holky ještě spí a tak se vydám do koupelny. Ranní sprcha mi neuškodí. Když, ale pohlédnu do zrcadla mám naráz pocit, že se mi nohy proměnily v třaslavé želé a srdce se kamsi propadlo. Chci zařvat, vykřiknout, zaječet! Udělat cokoliv jen abych ten strašný sen zahnala. Kudrnaté zrzavé vlasy, snědá pokožka, zelené oči a dokonce ani pihy nevidím. Můj obličej to určitě není. Ze zrcadla na mě civí úplně cizí člověk! Když zašátrám v paměti mezi přihrádkami, vybaví se mi ten obličej docela zřetelně. No jasně! Vždyť to je Střelenka. To švihlé děvče z Havraspáru. Pak mě znovu přepadne hysterie.
"Co se to proboha stalo?" zakňourám do zrcadla. Projedu rukou blond vlasy a unikne mi povzdech. Co budu dělat? Nepamatuju si co se stalo a tudíž ani nemůžu tušit jak jsem se mohla ocitnout v tomhle těle. Kdo je potom v tom mém?! Na otázky nebyl čas. Pomalu proklouznu dveřmi zpátky do ložnice a vrátím se k posteli, kde se pokusím najít nějaké oblečení. Po úmorném přehrabování v Lenčiných věcech najdu kalhoty a tričko. Potom se rozhlédnu. Ostatní už vstávají a v tom si uvědomuju, že nikoho neznám. Tahle děvčata potkávám obvykle leda tak na hodinách a jména mi jaksi unikla. Chovej se přirozeně! kážu si v duchu. Stejně mi to není k ničemu. Jak se mám chovat přirozeně když podle přírody patřím do jiného těla! Chvíli trvalo než se všechny dívky oblékly a pomalu začaly odcházet na snídani. Na stolku vezmu prapodivné náušnice ve tvaru ředkviček, protože jsem je na Lence párkrát viděla, a pokouším si je nasadit zatímco pospíchám za ostatními. Havraspárské ložnice byly úplně jinde na hradě a tak jsem trochu dezorientovaně klopítala za jednou dívkou, která se myslím jmenuje Cho Changová. Tyhle chodby moc dobře znám, ale stále mnou cloumá nervozita a zvláštní pocit. Teď je ze mě Lenka Láskorádová. Jak moc mi chybí mé pravé já! Mezitím co mi hlavou lítaly ty nejrůznějši otázky připojily jsme se k davu mířící ho Velké síně. Snídaně už byla v plném proudu. Automaticky jsem zamířila k Mrimorským, ale Cho mě zarazila.
"Kam jdeš Lenko? Náš stůl je přece támhle." vypadala mým chováním trochu zmatená.
"Ehm... ano samozřejmě." odpověděla jsem rozpačitě. Posadily jsme se ke stolu a ač mi kručí v břiše jídla jsem se ani nedotkla. Oči přilepené na protější stůl očekávaje, že někde zahlédnu známou tvář. Jsou tam moje kamarádky a jejich smích je slyšet až k nám. Ty dívky z ložnice také rozvinuly nějaký rozhovor, ale mou pozornost stále poutalo něco jiného. Moje tělo nikde. Půjdu se hledat. Rozhodnu, vstanu a zamířím k východu. V polovině cesty mě dožene nějaká studentka. Hermiona Grangerová. Ze společných hodin bylinkářství vím, že je nejlepší z ročníku a přátelí se s Harry Potterem.
"Ahoj Lenko." usměje se.
"Ahoj." oplatím jí trochu nervózně a neustále očima pročesávám hloučky studentů u Mrzimorského stolu.
"Chováš se trochu divně." zvedne jedno obočí a zvědavě si mě prohlíží. Nasadím výraz jako, že je to naprosto absurdní.
"Jak to myslíš." zeptám se. Hermiona přimhouří oči. Vypadá fakt děsivě.
"Netypicky..." odvětí.
"Už musím jít. Ráda jsem tě viděla!" dostanu ze sebe a rychle pospíchám pryč. Tohle začíná být dost vážné. Alespoň, že je víkend. Dost času na řešení téhleté prekérní situace. Pospíchám ven z hradu dolů k jezeru. Je pěkný letní den a jezero se třpytí. Slunce se od temné hladiny odráží a každá vlnka připomíná zářivý stříbrný plíšek. Jenže na obdivování nemám náladu. Udýchaně dorazím k rozložitému stromu, pod kterým se právě v takových dnech nejlépe přemýšlí. Tenhle plácek okolo jezera je vždy zaplněný studenty. Dnes je moc brzy, nikde nikdo a to se mi hodí. Svezu se do trávy jako hromádka neštěstí. Je to jako zlý sen, ze kterého se nelze probudit. Nechci navěky zůstat v tomhle těle a být Lenkou. Neumím se tak chovat. Nechci!
"Musím to někomu říct." povzdechnu si a přitáhnu kolena blíž. Takhle mizerně mi nebylo ještě nikdy. Proč se zrovna něco takového stane mě? Přece se najde někdo kdo mi pomůže. Jako na zavolání se za mnou ozvalo nervózní zakašlání.
"Můžu si přisednout?" je to samozřejmě Hermiona. Koho jiného taky čekat? Vždyť jí nic neunikne. Neohlédnu se a bez pohnutí nadále očima sleduji tu nádheru na jezeře pod nadýchanými oblaky. Tráva se zavlní a najednou tu sedíme dvě.
"Něco se děje viď? Chováš se podivně." její hlas je ustaraný. Otočila jsem na ní hlavu, těžce zadržujíce pláč. Už toho na mě bylo moc.
"Nejsem Lenka. Mysli si o mě, že jsem blázen, ale jmenuju se Amy a studuji v Mrzimoru." pokouším se to vysvětlit. Přese všechna má očekávání Hermiona souhlasně pokývá hlavou. Vypadá to, že nad něčím usilovně přemýšlí.
"Co všechno se ráno stalo?" zeptala se a tak vyprávím.
"A zvláštní je, že si nepamatuju co se včera semlelo. Proto nemám ponětí jak ze mě může být Lenka." ukončím povídání.
"Došlo mi, že něco není v pořádku. Byla jsi dost nervózní."
"Takže mi věříš?" vím, že tahle otázka nezní dobře, ale jistota je jistota. Usmála se.
"Prosím pomož mi. Nechci takhle zůstat napořád a co když je Lenka v mém těle?" zakňourám. Hysterie se znovu dostává na povrch s extra přídělem mizerné nálady navíc.
"To je první co by jsme měly udělat. Najít tvé tělo ať už v něm je kdokoliv." prohlásila Hermiona a vyskočila na nohy. Rychle se postavím, ale to ona už pádí zpátky k hradu. Snídaně určitě ještě neskončila. Poznaly bychom to okamžitě. Když se víkendové počasí vyvede je pak okolí jezera přeplněné k prasknutí hned ráno. Dalo mi dost práce udržet s Hermionou krok. Hledání nám trvalo nejméně polovinu dne a dám krk za to, že jsme se dívaly na všechna školním řádem povolená místa v celém hradě. Marně. Po mém tělu ani stopy. Přece se někdo nemůže propadnout do země, nebo ne? Zrovna když jsme potřetí oběhly všechny učebny vypověděly mi nohy službu a já se vyčerpaně svezla na studenou podlahu.
"To nemá cenu! Nikdy se z tohohle těla nedostanu. Asi si budu muset..." nasucho polknu. Nemám daleko k pláči. "...zvyknout."
Udeřím dlaní o zem.
"Co to tu povídám! Nikdy si nezvyknu." to je moc i na Hermionu.
"Přece musí existovat nějaké logické vysvětlení. Kdyby vám někdo postrčil mnoholičný lektvar účinek by pominul už dávno..." lepší zkouška její inteligence není. Obličej se jí najednou rozzářil. Vytáhne hůlku.
"Accio Amy Parksová!" pronese zvučně.
"Bude to fungovat?" zeptám se pochybovačně. Moc mě nepřesvědčila. Asi po půl hodině čekání se tažena neviditelnou silou za rohem objeví až moc známý obličej. Můj obličej!
"Hermiono! To jsem já." vykřiknu šťastně. Je zvláštní dívat se sama na sebe. Hermiona se vítězoslavně usměje.
"Teď už jen stačí vrátit každou do správného těla."
"Nevíte náhodou co se stalo?" Lenka vypadá dost vyjeveně.
"Kde jsi byla? Hledaly jsme tě po celém hradě." vyslovíme s Hermionou téměř zároveň. Lenka jen pokrčí rameny.
"Zůstala jsem ve společenské místnosti."
"No jo tam jme nehledaly." uvědomím si.
"Musíme to dát do pořádku. Nic proti, ale chci zpátky svoje tělo." věnuji Lence úsměv a chci ji poklepat po rameni, ale v okamžiku kdy se dotknu už nemůžu zpět. Propadly jsme se do jakéhosi tranzu. Celé tělo brní a cítím divný proud energie. Oči se samy sklopí. Ještě naposledy zahlédnu fascinovanou Hermionu jak vrhá pohledy z jedné na druhou. Když vše po pár minutách vyprchá a otevřu oči jsem to zase já.
"Všechno je jako dřív!" štěstí, které se právě v tu chvíli vešlo do jedné jediné věty nemá hranice. Ještě dodnes nemáme ponětí co se vlastně stalo, ale získala jsem tak dvě skvělé kamarádky a navrácené tělo. Věřte mi, že víc si ani nemůžu přát. ;)