Dej duši volnost...

Rodina Potterových dojela na nádraží King‘s Cross, vystoupili z autobusu a zamířili ke zdi, oddělující nástupišti 9 a 10. Lidé si na ně po cestě ukazovali a zmateně se ohlíželi na malého chlapce se sovou na zavazadlovém vozíku, která při každém sebemenším drcnutí nadskočila a začala varovně houkat na všudypřítomné cestující. Chlapcovi rodiče obhlédli situaci a nenápadně i se svým synem prošli právě tou přepážkou mezi nástupišti. Každý jiný by si myslel jak se vymlátí na asfaltovém chodníku, když tak lehkomyslně jdou proti cihlové zdi, ale my kouzelníci moc dobře víme proč to dělají. Jako už po několikáté, když touto „branou“ mladý Harry Potter procházel, objevil se v jeho mysli malý plamínek pochybnosti. Dostane se na nástupiště 9 3/4 na druhé straně zdi nebo jen narazí hlavou do silné překážky a bude vypadat jako hlupák!? Ale jako vždy, když zavřel oči těsně před slibovaným nárazem, ovanul jej letmý větřík a nato tata se objevil mezi davem odjíždějících studentů a jejich rodičů. Silně zatlačil do svého vozíku ale otec jej zarazil.
„Víš co Harry, nechej tu svoje věci. Támhle jsou Ron a Hermiona, rozluč se s maminkou a běž se s nimi přivítat. My se už o Hedviku postaráme.“ pravil s úsměvem James Potter a kývl směrem k Lily Potterové, která neměla daleko k slzám.
„Lily, Jamesi, Harry!“ zaslechli něčí volání a všichni se naráz otočili. Běžela k nim Molly Weasleyová, s manželem Arthurem i svými (ještě studujícími) dětmi, Fredem a Georgem, Percym, Ronem a malou Ginny. Hned za nimi se davem prodírala Hermiona i její trochu zmatení mudlovští rodiče.
„Ahoj Harry!“ řekli dvojčata naráz a Harry si najednou nějak nemohl vzpomenout, který z těch dvou je Fred, a který George.
„Harry drahoušku, tak rádi tě vidíme.“ usmála se na něj zeširoka paní Weasleyová, a pan Weasley pokýval hlavou.
„Molly, Arthure, jak se mají Bill a Charlie?“ zeptala se Lily Potterová s úsměvem.
„Mají se dobře Lily, Bill právě získal místo u Gringottovejch a Charlie odjel do Rumunska zkoumat draky.“ nadmula se Molly pýchou. Zatím k nim doběhla udýchaná Hermiona.
„Dobrý den paní a pane Weasleyovi, zdravím paní Potterová, mohla bych se zeptat na Křivonožku? Jak se mu vede?“ pozdravila zdvořile a při zmínce o svém zrzavém kocourovi se Ron až nepříjemně zašklebil. Hermiona si toho naštěstí nevšimla.
Zanedlouho na velkých nástěných hodinách ukázala velká ručička za pět minut jedenáct.
„Už budeš muset jet Harry.“ řekla Lily Potterová, když se podívala na hodinky. Odhrnula si z tváře pramen rudých vlasů, sklonila se aby byla ve stejné výšce jako její syn a mohla se mu upřeně zadívat do jantarově zelených očí, které po ní zdědil.
„Harry, už se moc těšíme až přijedeš domů na prázdniny a na Vánoce pozveme i Weaselyovi a Hermionu.“ usmála se na něj.
„Tady máš,“ řekla, vylovila z kapsy manšestrového sáčka malý blyštivý medailon a vložila jej Harrymu do dlaně. Byl na povrchu hladký a lehounký jak pírko, po straně měl malou zlatou kuličku, která byla něco jako zapínání a vyryté iniciály J.P. L.P. H.P.. Bylo to jasné, James Potter, Lily Potterová a Harry Potter.
„Je moc hezký mami.“
„No tak ho otevři zlato!“ vybídla Lily syna. Harry jemně zatlačil na zlatou kuličku, ta se s tichým cvaknutím oddělila od druhé poloviny medailonku a Harry mohl spatřit malé pohybující fotografie, na kterých byli rodiče. Oba se na něj zářivě usmívali.
„Když ti bude smutno, nebo si budeš muset s někým promluvit, s tímhle medailonem ti budeme vždycky nablízku Harry. Já i James.“ vysvětlila Lily, políbila ho na čelo a pak už jen sledovala jak utíká do vlaku a jí i Jamesovi zběsile mává dokud se neztratil za zatáčkou. Budeme na něj pyšní. problesklo ještě hlavou Jamesovi Potterovi než s manželkou nazpět prošli zdí na nádraží King‘s Cross v Londýně a spěšně odjeli autobusem do Godrikova dolu, kde stál jejich malý dům.

Harry seděl v kupé s Hermionou, Ronem, Ginny, dvojčaty a Nevillem, který si k nim přisedl od Deana Thomase a Seamuse Finiganna, který se zdánlivě snažil přeměnit svoji ošklivou zimní čepici na podepsanou fotografii Viktora Kruma, Bulharského chytače famfrpálu. Jenže už první pokus se nezdařil jak Seamus očekával, a před zraky jeho věrného kamaráda Deana mu konečky hnědých vlasů vzplanuly v malé plamínky ohně.
„Chudák Seamus, nějak se mu to pořád nepodařilo uhasit.“ povzdychl si vytáhlý, pobledlý a trošku mohutnější Neville Longbottom. Dvojčata Fred a George se škodobilým úsměvem zalovily v kapsách lehčeji otrhaných hábitů, vytáhli malé černé kuličky a každý potají jednu upustil. Ron si toho všiml a vykřikl:
„Ježiši, kluci! Děsivý dělobuchy ne, jenom ty ne. Přece nechcete mít malér ještě dřív než dojedeme do školy!“ druhý nejmladší ze sedmi dětí Weasleyových nazval malé černé kuličky s nohami, které se hodně rychle množili, Děsivé dělobuchy. Hned na to jak to vykřikl, ozvalo se ze zadního vagónu hlasité pištění Parvati Patilonové a o minutu později hlasitý výbuch. Vlak se otřásl. Nedá se to vysvětlit, ale v jeden jediný okamžik Fred vyskočil, přibouchl dvířka kupé právě ve chvíli, kdy ve vlaku vzniklo úplné šílenství. Ze všech stran se ozýval hlasitý křik, jeden výbuch za druhým a chodbičky byli plné černého kouře a kašlajících studentů. Harry, Ron, prostě všichni vyjeveně a zmateně seskočili ze sedadel na podlahu, zakrývali si dlaněmi uši a pokoušeli se při častých otřasech Expressu zůstat na nohách.
„Co to má bejt!“ pištěla Hermiona a snažila se překřičet ten hrozný hluk, který malé potvůrky způsobily. Trvalo to pár minut než výbuchy konečně ustaly a štiplavý kouř na chodbičce odletěl otevřeným okénkem pryč. Roztřesený Neville ztěžka dosedl na sedadlo a až moc nevědomky koukal do „blba“.
„WEASLEY!!!!“ zakřičel někdo tak hlasitě, že by vzbudil i mrtvého. Harry a Ron se po sobě podívali, napadlo je to samé jméno, které k tomuhle hlasu pasovalo až moc dobře. Draco Malfoy. A opravdu za chvíli zčernalý od výbuchů, nadmíru naštvaný a rudý v obličeji, rozrazil Draco dveře kupé v závěsu svých kumpánů, tlouštíků  Crabbeho a Goyla.
„Vy! Ta Weasleyovic zpropadená dvojčata.“ vydechl nasupeně a ukázal na Freda a George.
„Cheš něco konkrétního Malfoyi, nebo na nás budeš jenom divně čumět?“ vyjel na něj Fred a Dracův prst odtáhl od svého hrudníku.
„To odvoláš Weasley!“ zrudl Draco až po konečky svých světlých až  bílých vlasů. Všichni v kupé teď na něj hleděli poněkud zmateně, jen Ron a Herry zatínali pěsti a pod hábity nahmatávali hůlky. Chudák Hermiona měla co dělat, aby je udržela v klidu.
„Vypadni Malfoy…“ vydechl Ron a zahrozil pěstí. Dracova tvář se protáhla v úděsný úšklebek, který měl zřejmě napodobit smích.
„Vy! Hanba celého kouzelnictva, ta mudlovská šmejdka, nemehlo Longbottom a náš chlapeček Potter. Hezkou sebranku tu máš Weasley, jeden větší ubožák než druhý!“ zaskřehotal Draco výsměšně a pohrdavě na ně pohlédl. Tohle už Ron nevydržel, zaječel „Mdloby na tebe“ ve stejný okamžik Hermiona na Malfoye vyslala kouzlo „Petrificus totalus“ a Harry ještě stihl zaječet „Levicorpus“ než se všechna tři kouzla spojila dohromady. Vyšlehl oslnivý paprsek a Crabbe, Goyle a Malfoy spadli na zem. Teď pro změnu všichni zírali na Harryho, Rona a Hermionu. Stáli tam s napřaženými hůlkami v rukou a z očích jim šlehal plamen nenávisti vůči třem nehybným postavám Zmijozelských studentů na podleze vlakového kupé.
„Co se jim stalo?“ zapištěla Ginny, zakryla si ústa dlaní a přejížděla pohledem ze svého bratra na kamarádku a tajně obdivovaného chlapce.
„Nenechám si od něj říkat mudlovská šmejdko!“ zasupěla Hermiona, schovala hůlku pod hábit a nakvašeně dosedla na sedadlo. Harry pomalu spustil ruce, zkoumavě si svého soka prohlédl a trochu nejistě se usmál. Spojení tří kouzel totiž nadělalo hodně neplechy, teď tam Draco, Crabbe a Goyle ležely omámení, vnášeli se pár centimetrů nad zemí a jejich ruce a nohy  strnule vyseli do všech stran. Byl to opravdu směšný pohled a netrvalo dlouho než se kupé naplnilo salvou smíchu.
„To se nám teda povedlo, budeme mít průšvih jak hrom až se ti tři probudí.!“ zasténala Hermiona, zakryla si obličej rukou a skrz prsty pohlížela na podlahu.
„Co s nimi uděláme?“
„A co takhle kdyby jste je předali do péče nám dětičky.“ nasadil Fred hluboký hlas Ministra kouzel Korneliuse Popletala.
„Chceš je snad zadávit?“ řekl Ron ironicky a snažil se Nevilla dostat z ochromeného transu,do kterého od posledního výbuchu propadl. Třásl s ním, fackoval ho, ale Neville se ani nepohnul.
„Ne, máme lepší nápad, zavřeme je na záchodě a nebo ještě lépe do kufru některého žáka. Bude psina sledovat jejich výraz, ale s těmi hromotluky to bude těžší.“ vysvětlil okamžitě George a mrkl na Freda.

A tak se z obyčejné jízdy vlakem, kterou tahle skupinka mladých kouzelníků absolvovala každý rok stal zážitek na který jen těžce zapomenou. Pěkný začátek školního roku. :D ;)